Tour de Mur & Drau Radweg

Je to za námi. Vlastně už jsme doma celý týden půl rok a já se konečně odhodlávám k přenesení nesmyslných každodenních záznamů v mobilním deníčku do čitelné podoby na web. Dokonce jsem sám sebe přesvědčil, že se pokusím po celou dobu udržet jednotnou formou vyprávění, aby to jakože vyznělo opravdu akčně a deníkově.

Den první – neděle 25.6. 2017

Pokračujeme v tradici fuckup tripů. Po víceméně nechtěné oslavě u Šliků máme ráno všichni sračku. Maniacovi prdnul ventilek a předpověď počasí je nemilosrdná. Přesto vyrážíme na cestu, co jiného nám taky zbývá. Před námi je rovných 400 km na jejichž konci nás ještě čeká hledání parkoviště někde kolem městečka Muhr nebo St. Michael am Lungau.

Čím víc se blížíme k cíli, tím víc prší a klesá teplota. Před rokem byl začátek cesty do Rakouska dost podobný s tím, že jakmile jsme se dostali na start, pršet přestalo. Chci věřit věřit tomu, že to letos dopadne stejně.

A ono dopadá!

Radost nám ale kalí skutečnost, že nemůžeme nechat auto až v Muhru, protože bychom se pro něj neměli jak vrátit. Autobusy tam sice jezdí, ale až od 10.7. , tedy den po našem předpokládaném návratu. Necháváme proto auto na parkovišti před obchoďákem, dáváme si pivo v jakési kavárně a do Muhru koloběžně. Je to sice do kopce proti proudu říčky Mur, jejíž tok máme v plánu sledovat nějakých 300 km až do Slovinska, ale těch 10 km uteče docela rychle.

V Muhru pivko, a rychlá cesta zpět. Se západem slunce uleháme na jakémsi mostíku u cesty, pod nímž protéká potůček.

Muhr

Den druhý – pondělí 26.6. 2017

Ráno se budíme uprostřed mraku. Ten však brzy mízí a začíná horko. Díky bohu.
Čeká nási nejhezčí a nejrozmanitější část celé cesty. Povrch cesty tvoří z 90% krásná asfaltka, každých pár km narážíme na odpočívadlo s pitnou vodou, či dokonce s veřejným wc. Místní lidé jsou milí, hovorní a to samé platí i o skupinkách (e)cyklistů, kterých míjíme docela hodně. Koloběžky jsou stále dokonalým icebreakerem.

Až do Tamswegu, kde si dávámě pauzu na tradiční pivko/radler, vede cesta širokým údolím (jemuž značnou cvhíli dominoval hrad Moosham) plného pastvin a typických horských veniček. Za městem se ale cyklotrasa nalepila na úzkokolejnou dráhu, údolí se citelně zúžilo a okolní krajina připomíná kanadskou divočinu.

„Kanada“

V Ramingsteinu zjišťuju, že mám píchlé zadní kolo. Přestože stojíme u hospody a infocentra, je naprosto nemožné sehnat pořádnou pumpičku a musíme se spokojit s tím, co máme s sebou.

Stále se držíme úzkokolejky, ale cesta se od ní mnohdy vzdaluje a krajina se začíná dost vlnit. Místy dokonce vede po nehezkých lesních cestách a my s ironií začínáme vzpomínat na Signálku.

Netrvá to ale věčně a v pozdním odpoledni se profil trati a vlastně i tok řeky na chvíli uklidňuje. Míjíme první vodní elektrárnu a pozapomenutý vodní mlýn na jednom z murských přítoků. Posledních pár km do Murau je ale zase jako na houpačce. Odvážně prohlašuji, že budeme spát na skokanském můstku nad městem a pevně doufám, že už skutečně není funčkní (podle wiki se zde závodilo naposledy v roce 1996)

Není.  A nás čeká spaní na jednom z nejhezčích míst celé cesty s výhledem na malebné městečko. Celé to kazí jen neskutečné množství klíšťat.

Můstek nad Murau

Den třetí – úterý 27.6. 2017

Murau, malebné historické městěčko, kde se na nás na každém kroku usmívá socha nebo alespoň podobizna Karla Schwarzenberga. Náš údiv musí rozptýlit až wikipedie, kde se dočítám, že Murau je vlastně jedno ze sídel rodu.

Cesta směrem na Judenburg je opět jak na houpačce. Krátká prudká stoupaní, střídají podobně prudké sjezdy. Krajina se moc nemění, jen úzkokolejka se stává minulostí. Cestou několikrát předjíždíme a zase se necháváme předjet tříčlenou skupinkou cyklistů, kde dcera vždy někde čeká na své rodiče. Naposledy je potkáváme ve velké cyklo-hospodě s bránou a počítadlem pro účastníky Tour de mur. Trochu škoda, že je zavřená:-)

Kromě krajiny musíme v Rakousku  už poněkolikáté vyseknout poklonu i moderní funčkní architektuře, kdy třeba jen obyčejná lávka přes Mur působí jako kus moderního umění.

Cyklolávka

V Judenburgu (město, které kvůli jeho „nelichotivému“ jménu chtěli nacisti přejmenovat), prvním větším městě, které potkáváme, si dáváme snad i první opravdu dobré jídlo, míjíme největší městskou věž v Rakousku včetně jejího supercool planetária a pokračujeme dál podél Mury. Ta se poprvé na svém toku vymaňuje ze sevření poměrně úzkého kopcovitého údolí a my tak spolu s řekou míříme do otevřené krajiny hledat místo na spaní. To nacházíme poměrně záhy v těsné blízkosti vodní elektrárny, která ke svému chodu ale nepotřebuje klasickou přehradu a vodní nádrž. Stačí jí paralelní kanál, do kterého se odvádí velká část vody z řeky a zatímco ta na svém toku dál klesá, kanál si udržuje vyšší nadmořskou výšku. etc etc. Říká se tomu run of the river nebo tak nějak.

Den čtvrtý – středa 28.6. 2017

Narozdíl od předchozích dnů vede trasa většinou z mírného kopce. Poměrně brzy dopoledne nás pak zavede do městečka Zeltweg. Výrazu „městečko“ je dost těžké se vyhnout napříč celým putováním, protože ač se mnohdy jedná o okresní města, počtem obyvatel i rozlohou se podobají třeba Rokycanům.

V Zeltwegu máme celkem jasný cíl, místní leteckou základnu s muzeem. Při čekání na otvíračku jsme svědky startu několika letadel včetně dvou Eurofighterů. Muzeum samotné je docela maličké a kromě vraku BF 109 toho za zmínku moc nestojí. Co byste taky chtěli za €3.

Za Zeltwegem následuje poměrně dlouhá aglomerace měst a vesniček, údolí se zase pomalu zužuje a já začínám tušit, že dneska bude hledání místa na spaní trošku oříšek. Kromě mlékomatu s biomlíčkem, které se zkazilo dřív, než ho Maniac stihnul vypít a stáda krav, ženoucího se z pastvy po silnici přímo proti nám, by měl stát za zmínku snad jen Leoben, který nás ale zaujal natolik, že jsem ho už dokonale vytěsnil.

Trasa se na nemalou chvíli přimyká dokonce k dálnici, počasí se začíná zhoršovat, s tím i naše nálada, a když v marné snaze najít nějaký flek na spaní, začne příšerně lejt, končíme etapu v chatičce v kempu za dech beroucích €30 na hlavu. Chtěli jsme sice jen flek pro spaní pod širákem respektive pod plachtou, ale paní na recepci nedokáže pochopit, že nemáme stan, což je možná dané tím, že používáme české slovo „celta“, které v němčině označuje stan. Večer se ještě závistivě díváme, jak si kopáči silnice dopřávají opulentní večeři a rovněž se plácneme přes kapsu.

Den pátý – čtvrtek 29.6. 2017

Vydatně posnídáme v kempu a vyrážíme na cestu, jejíž první významnější zastávkou by mělo být historické město Bruck an der Mur, které ale velice rychle projíždíme. Cesta, ač podél řeky, má opět poměrně zvlněný profil. Ignorujeme cedule, které nás upozorňují na objížďku, kvůli pracím na železniční trati, kterou máme brzy přejet a vesele dál pokračujeme podél kolejí s tím, že to nějak dopadne.

Nedopadlo a jsme uvězněni mezi kolejemi a řekou. Nakonec ale dorazíme k nádherné vodní elektrárně po jejíž hrázi se tak trochu ilegálně dostáváme na druhý břeh. Na informační tabuli zjišťujeme, že se jedná o jednu z mnoha elektráren v dlouhé kaskádě, která se táhne až do Grazu.

Kousek za další přehradou stavíme ve velice dobře hodnocené cyklohospodě u Ritschi, kde si dávám tradiční kyselé hovězí (které už si asi nikdy nedám) a předražené pivo. S myšlenkami na to, že jim musím snížit to přepálené hodnocení na googlu míříme dál do Frohnleitenu, dalšího malebného městečka na Muru, kde nás čeká první a poslední Airbnb ubytování na této cestě.

Dům na samém okraji města odpovídá tomu, co jsem čekal. Vlastně očekávání překonává. Bio majitelka Eva, bio zahradka, kozy, kachny, kočky. letní kuchyně a volnomyšlenkářský Evin přítel Florian v nás zanechává opravdu pozitivní dojem.

Den šestý – pátek 30.6. 2017

Má to být odpočinkový den s krátkým pěším výletem do Medvědí soutěsky. Letáčky praví, že celá soutěska má jen 1400 metrů. Jenže nějak opomíjíme, že k té soutěsce musíme nejdřív dojít a že těch 1400 metrů tvoří víceméně jen 165 žebříků. O cestě oklikou zpět na vlak ani nemluvě. Máme zničená kolena a večer po krátkém grilování brzy upadáme do kómatu.

Památným okamžikem byl Tomíkův dar nemocné kočce v podobě konzervy.

Den sedmý – sobota 1.7. 2017

Opouštíme Evu a Floriana. Sevřené údolí se rozestupuje v širokou planinu, které vévodí druhé největší rakouské město Graz, kde vlastně trávíme většinu dne. Ani ne tak proto, že bychom chtěli obdivovat místní pamětihodnosti, jako prostě proto, že je to sakra velké město a trvá dlouho, než ho se všemi jeho předměstími necháváme za sebou. Kriss tu mimo jiné konečně sežene nový nafukovací polštářek.

Navzdory téměř rovnému terénu a línému toku řeky, kde strmé svahy nahradila dýňová a kukuřičná pole, stále míjíme vodní elektrárny poháněné paralelními vodními kanály (viz den třetí). Potkáváme vodní mlýn na výrobu dýňového oleje, který se tu dává i do zmrzlinových pohárů a míjíme obří plynovou elektrárnu, kterou zelení Rakušané před časem uzavřeli.

Den končí na koupališti pod hradem u městečka Wildon. Chceme přespat na hradě, ale cesta na vrchol je neprůchodná. Preventivně natahujeme plachtu uprostřed lesa v malém dolíku stíněni skalkou. Dodnes netušíme, proč jsme se tu plachtu rozhodli vytáhnout, nic nenasvědčovalo tomu, že bude pršet, natož že přijde taková bouřka, jakou jsme na cestách snad ještě nezažili. Plachta i my jsme to ale kupodivu přestáli bez úhony.

Den osmý – neděle 2.7. 2017

Celkem nudná rovinatá cesta připomínající putování podél Dunaje nebo Rýna. Zpestřením jsou jen rybí přechody, či ptačí pozorovatelna u jedné z přehrad. Celkem jsme přehrad respektive vodních elektráren na Muru potkali už 14 a dne míjíme poslední, patnáctou.

Z Muru se zde stává rakousko-slovinská hranice, což nám připomíná, že je to na chvíli také náš poslední den v Rakousku. Za velkým kempem s koupalištěm, kde jsme pojedli opět typicky rakouský mix všeho co dům dá, narážíme na moc hezkou moderně pojatou rozhlednu Murturm, za ní pak na prapodivně upuštěnou vesnici/statek. Když už se slunce pomalu kloní k západu, nemůžeme si nevšmnout, že kromě dýní a kukuřice, se sem tam objevují i vinice. Místo hledání místa na spaní tedy hledáme místo, kde nám nalejí víno.

Výhled z Murturmu přes řeku do Slovinska

A kupodivu ho celkem brzy nacházíme.

U malého stolku na velkém dvoře sedí skupinka postarších pánů a popíjí. Cedule před dvorkem však hlásá, že se jedná o vinárnu. Po chvíli přemáháme ostych a jdeme somrovat víno. Nakonec zůstáváme u našeho kamaráda Franziho skoro do tmy.

Jak se z něj stal náš kamarád navzdory faktu, že jsme si navzájem nerozuměli ani slovo, co a kolik jsme toho vypili i další detaily už odvál čas a vinné opojení. Z deníčkových poznámek mohu dodat jen v bodech to, že jsme pili víno řezané sodovkou, že Franziho pes se jmenuje Oscar a že si s Franzim nejvíc pokecala Maniacova sestra.

Ve značně podroušeném stavu se vydáváme dál už s jediným cílem, najít příhodné místo na spaní. Skoro nevěříme vlastnímu štěstí, když narážíme na dva udržované rybníky, z nichž jeden slouží coby koupaliště a je u něj dokonce odemčená buňka se záchody.

Den devátý – pondělí 3.7. 2017

Kolem šesté ráno nás budí agilní rakouští dělníci, kteří tu opravují silnici nebo tak něco. U nedaleké hospůdky využíváme automat na kafe a pak už balíme a vyrážíme směr slovinská hranice v Bad Radkenburgu. Po nezbytném nákupu v Bille přejíždíme po mostě přes Muru do Slovinska a tím se taky s touto řekou loučíme.

Slovinsko na první pohled působí podobně jako ČR. Mimo města tu prakticky neexistuje nic jako cyklostezky. Veškerý cykloprovoz je hnaný silnicích, cyklo značení horší, než u nás. O kvalitě silnic nemluvě. Po týdnu stráveném v takřka dokonalém Rakousku, to je pro nás docela kulturní šok. Alespoň je tu všude o dost levněji.

Trasa od hranic k Drávě do Ptuje vede krajinou, kterou nelze popsat jinak, než jako naprosto nezáživnou. Není tu doslova nic, kromě kukuřice. Sotvaže míjíme ceduli informující nás, že jsme konečně v Ptuji, už už se poohlížíme po nějakém podniku, kde si konečně dáme čevapy. Cestou sem jsme minuli pouze dva podniky. V jednom, hned za hranicemi, jsme byli moc brzy, ve druhém nevařili vůbec. A tak zastavujeme praktivky u prvního podniku, na samém okraji města. Čevapy tu dělají, včetně tradičního předkrm-salátu ale čeká nás další kulturní šok. Zatímco všudypřítomným nápisům, reklamám i jídelníčku rozhodně rozumíme lépe, než němčině, s mluveným slovem je to přesně naopak. Přísahám, že si líp popovídám německy s Rakušanem, než se Slovincem v jeho mateřštině, která je té naší o dost podobnější.

V centru města se moc nezdržujeme, všude je poměrne mrtvo. Chceme se podívat jen na hrad, ale je pondělí a brána je zavřená. Nakonec si alespoň dáváme dvacet v nedalekém parku patřícím k dominikánskému klášteru. Mimo jiné tu poprvé potkáváme Drávu potažmo stejnojmennou cyklotrasu, která nás má proti proudu řeky dovést až do cíle.

Cesta z Ptuje se opět nese v duchu nekonečné a poměrně nudné jízdy po silnici mezi políčky a vesničkami. Celou dobu mám trochu starost o nalezení místa na spaní, ale štěstí nám opět přeje a opět končíme u velkého rybníka, který místním slouží k rekreaci. Sice si rozděláváme spaní hned u cesty na opačném břehu ale nejsme sami, kdo tu přenocuje a to nás celkem uklidňuje.

Den desátý – úterý 4.7. 2017

Jen pár km za naším nocovištěm už leží Maribor. Moc pěkné město, které ale celkem rychle projíždíme, abychom opět pokračovali nicneříkající slovinskou krajinou. Aby toho nebylo málo, Maniacovi pár kilometru za Mariborem praská drát na koloběžce. Je to ale šikovný chlapec a po rychlé opravě pokračujeme dál.

Dráva

Dráva se tu ale zařezává do hlubokého údolí a jediná cesta vedoucí podél řeky je snad nejhlavnější silnice v celém Slovinsku. Cyklotrasa a s ní i my tedy na chvíli opouští tok řeky a míří do relativně vysokých kopců. Popravdě řečeno nás tu čekají dvě nejdelší stoupání celé cesty. Hned za tím prvním se těšíme do hospůdky, o které nás informuje Locus, žel je zavřená. Následuje šílená sjezd, další dlouhé stoupání, další šílený sjezd podéle vymletého koryta horského ptůčku a další hospoda, či spíše nádražka vypadající jak z roku 1980 a to včetně olezléhlo pingla. Z toho se ale vyklubal velice milý chlapík a v hospodě jsme měli nejlepší jídlo od oněch čevapů na kraji Ptuje.
Od nádražky musíme ale zase tlačit a cesta, která se sice opět přivinula k Drávě, vede vysoko nad tokem řeky.
Vzhledem k tomu, že údolí je zde opravdu uzoučké, čeká nás nejtěžší hledání místa na přespání. Zároveň se jedná o 4. noc v řadě strávenou pod širákem, takže už zrovna dvakrát nevoníme. Nakonec uleháme kousek nad silnicí v jakési pololesní odbočce s vědomím, že na další den máme domluvené ubytování na bio farmě.

Den jedenáctý – středa 5.7. 2017

Od rána se sotva ploužíme, je na nás už dost znát únava a vlastně se jen silou vůle snažíme dodupat do Dravogradu odtud malou zajížďkou do ubytování. Myšlenku, že máme bydlet na strašlivě strašném kopci, se snažím zapudit. Navíc nás celou cestu do Dravogradu straší cedule, že v jakési vísce chybí most a budeme to muset někudy objíždět. Most skutečně chyběl, nicméně přes potok vedla alespoň lávka pro pěší. Když konečně dorážíme do města, vyndavám Kriss klíště, děláme drobný nákup, nacházíme mizernou hospodu, kde nám dají tak akorát řízek a s plným žaludkem se vydáváme vstříc oné bio-eko-cool farmě kdesi v kopcích na jih od města.

Je vedro a výstup po silnici serpentinami je to opravdu pekelný. Skoro komicky pak vypadá, když nám přijede naproti náš hostitel a posledních pár set metrů nás i s koloběžkami doveze domů.

Nu, aspoň ten výhled tu stojí za to. Stejně jako připravená večeře, kterou jsem po smskách translator-slovinštinou domlouval týž den ráno, protože mi došlo, že zde běžně nevaří.

Paní domácí nám dokonce vypere. Bohužel její agresivní aviváž je z některých kusů oblečení cítit dodnes.

Když mám konečně čas přemýšlet i o jiných věcech, začnu hrotit, jak se sakra v cíli dostaneme přes 1600 m vysoký hřeben od Drávy zpět k Muru, kde máme zaparkované auto. Nakonec se mi daří ukecat někoho na BlaBla caru, aby si udělal na své cestě z Villachu malou zajížďku.

Historku o přistavovaném hotýlku převyprávím na požádání.

Den dvanáctý – čtvrtek 6.7. 2017

Začalo to jako asi nejhezčí den strávený na březích Drávy. Hned za Dravogradem přejíždímě zpět do Rakouska a i přes obavy, že to bude opravdu náročný den plný kopců a vůbec, se nám jede opravdu dobře. Krajna si zachovává charakter a navíc potkáváme několik highlightů celé cesty. Ať už je to zvláštní, do země zapuštěné muezum (kde jsem se posilněn pivem, z předchozí zasávky jaksi rozbil o asfalt), lanováý most přes údolí Santa Lucia nebo hned vzápětí nejvyšší železniční viadukt ve střední Evropě.

Bohužel hned na to se Dráva opět zařezává do úzkého údolíčka a my opět opouštíme její tok, ke kterému se vracíme až na sklonku dne u městečka Volkemarkt. Vše mezi tím je jen velice dlouhý a velice úmorný horký den, rozplývající se ve vzpomínkách.

Na nábřeží ve Volkemarktu je nám ale zase hej a po pár pivech míříme opět podél toku řeky s výhledem na Triglav hledat nějaké to místo k přespání. Tentokrát jím je odpočívadlo vedle pěkného železničního mostu.

Večer trochu sprchne, ale vlastně spíš jen tak, že nám to namočí plachtu, kterou musíme druhý den sušit.

Den třináctý – pátek 7.7. 2017

Protože naše spací místo bylo na míle vzdáleno dennímu plánu, měli bychom ujet alespoň 80km, aby byl poslední den na pohodu.
Ujeli jsme 78.


Většina z těcho 78 km je však strávená na hrázích drávských přehrad, bez obchodů, bez hospod (ta jedna nestojí za řeč), bez asfaltu. A tohle prosím měla být podle všeho ta hezčí část celé cesty. Jedinou opravdu pěknou vzpomínkou je zastávka u malého křišťálově čistého potůčku, kde pár lidí venčilo prasátko, pejsky a koníky a my si zde mohli usušit věci. Po dalších x kilometrech, zmoženi vedrem přeci jen nacházíme jakési hoch rekreační středisko, kde si za nemalý peníz dáváme oběd a po jehož opuštění, doslova pár metrů za bránou, nás chytne druhá nejhorší bouřka, jakou jsme za celé dva týdny zažili. Naštěstí se brzy přežene a my na mokrých silničkách ukrajujeme další kilometry z dnešního denního přídělu. Navečer projíždíme posledním velkým městem na naší cestě, Villachem a takřka hned za jeho pomyslnými branami si budujeme spaní v dohledu další přehrady. Celou noc nám pěkně svítila…

Den čtrnáctý, poslední – sobota 8.7. 2017

Den mi přijde skoro stejně dlouhý jako psaní těchto zápisků. Kriss je totálně zničená. Dupe už jen setrvačností. Asfalt tu pořád nějak chybí, zato přehradní kaskáda se zdá být nekonečná. V jednom z posledních obchůdků kupujeme konečně i dýňový olej a pak se zaťatými zuby míříme do Spittalu, kde má po polední BlaBla pán naložit Kriss a odvéz ji skrze tunely k našemu autu.
Bohužel má ale zpoždění a tak máme pár hodin na to prohlídku města, kterou trávíme vlastně jen v zámeckém parku u stánku s balkánským fast-foodem.

Shrnutí & Statistiky

Záznam celé trasy v Locusu

Jednotlivé etapy
  1. Den – 21,5 km
  2. Den – 60,1 km
  3. Den – 61 km
  4. Den – 66,9 km
  5. Den – 33,1 km
  6. Den – 15 km pěšky
  7. Den – 64,8 km
  8. Den – 67,3 km
  9. Den – 64,4 km
  10. Den – 56,3 km
  11. Den – 31,1 km
  12. Den – 63,7 km
  13. Den – 78,5 km
  14. Den – 37,1 km + něco málo nenatrekováno
Místa, kde jsme spali