Kokořínsko

Další výlet takzvaně ze šuplíku. V batůžku na mapy.cz byl naklikán možná dva roky. Už chvíli ale bylo víceméně jasné, že cestu plnou skalních vyhlídek, jeskyní a hradů dáme ještě letos. A navzdory ne úplně příznivé předpovědi počasí, která slibovala ještě víc vody a míň tepla, než o Velikonocích, padla volba na poslední dubnový víkend s vidinou volného pondělí na regeneraci.

Moje pečlivé plánování dostává čím dál tím větší trhliny, a tak se stalo, že místo vlaku jsme jeli autem a ona pečlivě naklikaná trasa, která roky beze změny ležela v batůžku, také vzala za své. Na poslední chvíli jsem ji zkrátil o 10 km a z čárky udělal okruh.

Den první

No a jaké to vlastně bylo? Začalo to tak jako hezky, sluníčko, rybníček, skály, rozpadlej stoletej hotel, první hospoda, první déšť, Kokořín. Na Kokoříně klasické vystřízlivění milovníka historie během zjištění, že původní je z hradu možná tak kus věže, zbytek je romantická přestavba z konce 19. století. Davy lidí a svatba střídající svatbu na romantických představách našich předků taky moc nepřidají. Dál po cestě se objevila výhlídka na hrad, což bylo zcela jistě, až do vynalezení dronů, nejlepší místo pro pořizování fotek celého hradu a pokud máte doma pohled s Kokořínem, takřka určitě je focen odtud.

Kokořín

Druhá hospoda, druhý déšť, pán co si nablil do talíře a za rohem pak nejspíš umřel (stářím) a nezapomenutelný lidový filosof, pro nějž je počítač nepřítel. Někdy tou dobou jsem si uvědomil, že to počasí je fakt na pytel, a že ceny v hospodách jsou na úrovni Plzně. Ani z jednoho jsem neměl zrovna dvakrát radost.

 

Pak se nám konečně podařilo zabloudit respektive minout odbočku a následně jsme museli tlačit koloběžky po něčem, co kdysi možná byla lesní cesta. Při tom jsem si vzpomněl na přesně tři roky starý výlet po příhraniční signálce, který jsem onehdá charakterizoval jako „pěší výlet se sjezdy na koloběžce“. Následující kilometry ukázaly, že tohle přirovnání sedí takřka dokonale.

Třetí hospoda nebyla, zato byl třetí déšť, další tlačení do kopce a rozhledna, kam jsme ani neodbočili, protože jsme prošvihli otvíračku. Když se pak před námi v dálce vyloupnul Bezděz, kacířsky jsem zadoufal, že nestihnem otvíračku ani tam. A taky že ne. Do vsi pod Bezdězem jsme dorazili až kolem šesté odpolední. A i když jsme se zařekli, že ten kopec vytlačíme až v neděli, dostali jsme při marném hledání nekuřácké hospody takřka do pohradí.

Třetí hospoda, poctivá domácí kuchyně, vyhlídka do kraje za oknem a milá paní nabízející nám ubytování. Ok, ubytování nám nenabídla a na naše nesmělé dotazy, zda bychom si mohli lehnout na zahrádku jisté vybydlené hospody kousek dál po cestě se ona, ani její muž taky zrovna netvářili, nicméně nám nabídla ranní čaj a očistu. Prý přijde už v 9.

*spoiler alert*

Nepřišla.

Místo ke spaní jsme si stejně našli nedaleko, čímž myslím asi 20 m od hospody s vyhlídkou, kousek od podia bezděckého přírodního divadla. V noci déšť, ráno mráz, ale výhled do krajiny za to stál (asi).

Špalky fungujé jako hlediště přírodního divadla

Spaní pod Bezdězem

Den druhý

Bezděz otvíral až v 10, což pro nás (pro mě) jako ranní ptáčata (ptáče), byl dost problém i proto, že jsme chtěli dojet rozumně do cíle (k autu), do kterého zbývalo 40 km. Vzhledem k signálkoidnímu profilu trasy i k věmdomí, že nám den před tím trvala stejná vzdálenost celý den, jsme raději na nic nečekali a vyrazili vstříc Housce. Zde je dobré si povšimnout, že kdyby Houska byla s malým „h“, mohl by se leckdo domnívat, že jsme jeli kamsi za snídaní. My však mířili vstříc třetímu hradu na naší trase.

Hrad Houska byl plný lidí, to je tak vše, co k tomu můžu říct. Zmiňovat se o tom, že to bylo místo, na které budu s láskou vzpomínat jen díky tomu, že jsem se tam mohl konečně pořádně vysrat, by bylo naprosto nedůstojné a nehodné této kulturní památky.

A to je vlastně vše. Cesta se dál nesla v duchu dlouhého tlačení do kopců a krátkého sjíždení těch samých kopců na druhé straně. Kupodivu se mi tahle část ale líbila asi nejvíc. Trasa totiž zase vedla malebnými vesničkami, které byly plné krásných roubenek a pískovcových skal, ze kterých si místní dělají sklepy nebo rovnou obydlí. Všechno působilo tak nějak harmonicky a všude panoval božský klid.

Nevylezli jsme na žádnou skalní vyhlídku (ony to nejsou moc cyklosjízdné cesty), minuli jedinou rozhlednu a přímo navštívili jen jeden ze tří hradů po cestě. Počasí nám zrovna dvakrát  nepřálo a celou cestu jsem se bál o nový foťák, který jsem vláčel halabala pohozený v brašně na řídítkách. Přesto mám při psaní celého tutoho postu zase úsměv na tváři.

Mapa s trasou