Holandsko

Loňská návštěva Amsterdamu ve mně zanechala převelice hluboký dojem. Dá se říct, že jsem se do toho města během dvou dnů opravdu zamiloval. Koncem roku mě pak, jak se mi to běžně stává, napadlo, že nám vlastně nic nebrání se do Nizozemí podívat napřesrok znovu, tentokrát s koloběžkami a na víc dní. Velkou roli v tom hrál hlavně fakt, že kempy jsou v Holandsku poměrně levná záležitost. Nejspíš proto, že Holanďané jsou národem karavinistů a na nějaký kemp tam narazíte téměř tak často, jako v ČR narážíte na benzínky, což přirozeně tlačí ceny dolů.

Teď už jen zbývalo o té myšlence přesvědčit Kriss a Maniaca, což jako obvykle žádnou práci nedalo, vybrat termín (internety pravily, že koncem dubna kvetou tulipány), nu a sehnat kemp, což už trošku práce bylo. Po různých peripetiích s příšerným rezervačním systémem a personálem, který neuměl anglicky, se mi nakonec podařilo sehnat chatku pro 4 lidi v kempu u „moře“ kousek od Edamu. Celá chatka stála pouhých €40 na noc.

Už během plánování jsem zjisti, že se náš pobyt kryje s Královým dnem, což je asi největší a nejdivočejší nizozemský svátek, během kterého Amsterdam svoji populaci zdvojnásobí. Vzhledem k mé nehynoucí lásce vůči davům lidi mi trošku zatrnulo, ale s termínem na konci dubna (25-30) už jsem hýbat nechtěl. Ono taky nebylo moc kam s tím hnout.

Den 0 – 24.4.2018 – Cesta tam, ale ne zase zpátky

Už dřív jsme se dohodli, že pojedeme přes noc, jednak proto, že Maniacovi se jakožto řidiči, řídí lépe v noci a druhak proto, že navzdory nedostatku spánku budeme moci celý další den trajdat po Edamu a okolí.

Vyrážíme tedy už v úterý na večer a kromě šílené dopravní situace, která v okolí průmyslového srdce Německa panuje i ve tři dáno, není o čem moc psát. Po příjezdu do Holandska si musíme ještě zvyknout na jinou maximální povolenou rychlost, všudypřítomné cyklopruhy, autobusopruhy, kruhové objezdy s cyklopruhy a hlavně na semafory bez zlužtého světla před zelenou.

Naštěstí sem nejedeme závodit v rally, ale naším hlavním dopravním prostředkem se mají stát na příštích několik dnů už tradičně koloběžky, případně vlastní nohy.

Den 1 – 25.4.2018 – Rozkoukáváme se

Do kempu, kde se máme ubytovat nejdřív ve 14 hodin, přijíždíme ještě před ranní otvíračkou a zatímco do osmi hodiny čekáme, než se někdo objeví, prohlížíme si místní marinu a uvažujeme nad tím, že je tu přeci jenom trošku větší zima, než jsme si představovali. Nu, kemp díky tomu kemp alespoň zeje prázdnotou, utěšujeme se.

Když v 8 hodin konečně dorazí postarší pán do kanceláře, poznamená jen, že jsme tu brzy a že chatka není uklizená, ale že se ubytovat můžeme. Chatka byla samozřejmě čistá tak, že by se dalo jíst ze mě…

Pár hodin odpočíváme, pak jdeme na krátkou procházku do nedalekého Edamu, kterou protáhneme až do Volendamu. A je to tam zas. Pocity, které jsem měl před rokem z Amsterdamu se tu znovu objevují. Nevím jestli je to architekturou, těmi křivými domky, všudypřítomnými kanály, loděmi, zvedacími můstky, obchody se sýrem nebo celkovým geniem loci, ale tohle místo se mi okamžitě dostává pod kůži. A to i navzdory početnějším davům turistů ve Volendamu.

Líbí se nám tu natolik, že se sem jedeme ještě ten samý večer projet znovu na kolobežkách.

Den 2 – 26.4.2018 – Velký koloběžkový experiment

Už před cestou jsem uvažoval o tom, že Holandsko bude vlastně skutečný test toho, co jsme schopni na koloběžkách ujet. Naprostá absence kopců, kdy nejstrmější převýšení představují hráze kanálů, případně oblouky mostů přes ně se klenoucí, nás logicky přesvědčila o tom, že cokoliv, co zde ujedeme, bude nadupáno pouze vlastními silami. Výsledné tempo, průměrná rychlost a ujetá vzdálenost se měla stát naším etalonem. A tak je hned první den v plánu výlet atakující 100 km, po hrázích kanálů, kolem polderů a umělých jezech až ke skanzenu s větrnými mlýny Zaanse Schans.

Jenže v Holandsku fouká. Hodně.

Tenhle drobný detail si uvědomujeme velice rychle a naše chuť pokračovat dál proti neutuchajícímu větru se střídá s chutí zahodit koloběžku do nejbližšího kanálu a odkráčet kamsi. O nějakém ustanovení etalonu výkonu nemůže být ani řeč a brzy následuje i střet s realitou, kdy původních 95 km krátíme cca na 75.

Kromě boje s větrem v paměti naštěstí uvízly i jiné vzpomínky a jako jsou malebná přístavní městečka, pole tulipánů v dáli, 200 let staré pevnosti bránící přístupy k Amsterdamu nebo samoobslužný ruční přívoz tam, kde chyběl přes kanál most.

Následuje nesourodá řada postřehů z krajiny polderů.

  • Krajina i města tu vyvolávají dojem jakési videohry. Budovatelské strategie, kde si naklikáte stejná políčka se stejnými zvířátky a rostlinami. Je to všechno takové úhledné, zarovnané. Domy, které svojí jednotou mnohdy připomínají Lego, ten pocit ještě prohlubují.
  • Každý ten naklikaný čtvereček přetéká životem. Všude jsou krávy, ovce, ale hlavně ptáci. Nikdy v životě jsem neviděl takovou koncentraci divokých hus, volavek a dalšího vodního ptactva.
  • Téměř tu neexistují lesy nebo divočina. Každý metr čtvereční tu tvoří kulturní krajina.
  • Všechno to působí vlastně strašně monotónně. Kam až oko dohlédne, vidíte právě jen ta políčka, či spíše pastviny mezi kanály, sem tam věž kostela, nebo stěžně lodí v maríně. Jenže i přesto to na mě působí tak nějak hezky, pěkně. Kdykoliv se sem rád vrátím.
  • Skanzen s větrnými mlýny si nechte s klidným srdcem ujít, pokud se tedy nechcete prodírat davy Číňanů v každé denní době.

Ke konci výletu se konečně stáčíme po větru a po pár kilometrech už značně vyčerpaní uzavíráme v Edamu okruh. Večer se dokonce pokoušíme grilovat na jednorázovém grilu a odháníme dotěrné kachny, které nám lezou až do chajdy:-)

Den 3 – 27.4.2018 – Amsterdam & Králův den

Do Amsterdamu jedeme autobusem. Jezdí 24/7 každou hodinu (good to know). Jediný problém máme se sháněním lístků. Vyřeší se nakonec ale úplně sám, když nám celodenní jízdenky prodá přímo řidička autobusu. Zjišťujeme, že neplatí jen na trase do Amstru, ale po celém místním polder regionu.

O Amsterdamu by se toho dalo napsat hodně. Ostatně už jsem o něm jednou psal. Pro mě jsou však zásadní dvě skutečnosti. První, je, že se to tu jen tak se neomrzí. Jak jsem si to město před rokem zamiloval, současná návštěva moje city jenom prohloubila. Kanály, architektura, lodě, křivé domy a úzké postranní uličky… jo, zkrátka je to tam zas. Druhá se týká Králova dne, kterému i místní říkají anglicky „King’s day“. Oranžové davy lidí nás ani na chvíli nijak neznepokojují, ani neodrazují, možná dokonce naopak. Snad je to proto, že většina těch lidí se pohybuje na lodích v přecpaných kanálech, ale spíš proto, že tu všude panuje neuvěřitelně pozitivní atmosféra, která se asi vážně musí zažít, ať to zní jak chce pitomě.

Náš plán využít celodenní jízdenku i k návštěvě Hoornu bere za své, když si najednou po celodenním procházení ulic u piva uvědomujeme, že je tma a město pomalu, a pro nás dost překvapivě, utichá. Veškeré veselí se konalo přes den na kanálech a v noci lodě kanály asi moc nebrázdí.

Králův den je prý mimo jiné také jediným dnem v roce, kdy můžete cokoliv komukoliv prodat a neplatit z toho státu žádné daně. Okrajové části centra města se tak proměnily v jeden velký bleší trh.

Jenom to muzeum, kterými tohle město přetéká, jsme zase žádné nestihli. Tak snad příště, rozhodně tu nejsme naposledy.

Den 4 – 28.4.2018 – Alkmaar, duny, moře

Další den pro nás má být jakýsi milník v cestování na koloběžkách. Poprvé pojedeme k moři:-) Nejdřív se mu ale musíme alespoň trochu přiblížit, a tak je nakládáme na nosič auta a míříme do dalšího malebného městečka, do Alkmaaru.

To si nakonec v podstatě vůbec neprohlížíme a po opravě defektu na Kriss koloběžce míříme z města rovnou na západ k moři. Cestou nás do očí praští velké tulipánové pole, které kupodivu neobklopují žádné kanály a my asi půl hodiny strávíme tím, že si tyhle holandské národní poklady fotíme snad ze všech úhlů.

Absence jinak všudypřítomných kanálů je tu už více než zjevná. Opustili jsme totiž krajinu polderů a čím dál častěji potkáváme i různé remízky (les by byl příliš silné slovo). Cestou k moři pak musíme překonat několik kilometrů prazvláštní kopečkovité krajiny tvořené písečnými dunami, které díky vegetaci místy připomínají skotská blata, či vřesoviště, jindy zase… no prostě písečné duny.

Když konečně dorazíme na pláž, čeká nás nemilá změna počasí, občasný déšť a samozřejmě silný vítr. Cestou z pláže, projíždíme opět přes duny, které prý Holanďané neustále zaváží novým pískem, protože duny padají za oběť erozi a bez dun by bylo z polderů ve vnitrozemí opět moře.

Co nás ale překvapuje asi nejvíc, je sjezdovka v Bergenu. Ano, je nizoučká, ano je kratičká a ano je samozřejmě umělá. Ale je to sjezdovka v Holandsku!

Den 5 – 29.4.2018 – Výlet lodí

Poslední výlet na koloběžkách má začít romantickou vyhlídkovou plavbou lodí na nedaleký ostrov Marken, který už není ostrovem v moři, které už není mořem. Romantika však končí ve chvíli, kdy si k nám na lodi přisedá tlupa nevychovaných Němců a venku zároveň začne strašně pršet.

Romanika se obnovuje ve chvíli, kdy na Markenu ujíždíme před davem turistů z historické stejnojmenné vesničky směrem k jejímu majáku. Opět se vytrácí cestou po šílené pěšince od majáku a opět přichází břehu jednoho kanálu, který končí přívozem, ale bez převozníka. Zachraňuje nás totiž skupinka místních domorodců, kteří se v tom slejváku vyrazili projet na kole a shodou okolností skončili u stejného přívozu jako my. Daří se jim někde z domu vytáhnou převoznici v papučích, ta nás všechny naloží na svoje kovové necky a na třetí pokus s námi úspěšně přistává na protějším břehu.

Bohužel se záhy ukáže, že protější břeh tvoří přesně takové pastviny mezi kanály, jaké jsme dosud obdivovali pouze z cyklostezek vedených po hrázích. Naštěstí i zde se myslí na cyklisty a přes každý kanál vede sofistikovaná, leč trochu minimalistická lávka pro kolo. Zbytek cesty ale vede podmáčenou trávou a já si tak mohu alespoň celou dobu pochvalovat, že moje nepromokavé ponožky jsou stále úplně suché.

V batohu. V kempu.

Poslední večer si v kempu za odměnu dáváme večeři v místní restauraci, za kterou by se nestyděli asi ani v centru Prahy a z okna pozorujeme několikametrové vlny. V noci pak máme chvílemi pocit, že nám chatku vítr buď zcela odfoukne nebo nás to alespoň vyplaví.

Den 6 – 30.4.2018 – Cesta domů

Nestalo se ani jedno a my můžeme v klidu vyrazit domů. Bereme to ale trošku oklikou, protože chceme ještě na vlastní oči vidět 32 km dlouhou hráz Afsluitdijk, díky které nestojí náš kemp u moře, ale u sladkovodního jezera. No, je to fakt něco 🙂

Cestou se ještě zastavujeme v Arnhemu, prohlížíme si památník a muzeum operace Market Garden a pak už hurá do 800 km vzdálených rozpálených Čech.

Mapa