Čundr s Kubíkem

Kubík nás vzal výlet. Skoro po roce. I proto si nelámu hlavu s názvem a jeho možným budoucím duplikováním. Situace je to totiž tak ojedinělá, že jsem málem bouhcnul šampus. No, ono na něj vlastně došlo, ale bouchla ho Marie. Ne Marie na čundru nebyla.

Den první

Rolandík jede brzy ráno na snídani k Marušce (záhada šampusu vyřešena). Později, ale stále ještě ráno potkává na CANu svou ženu a je tuze rozezlen, že přijela pozdě. Lívance od Marušky jí ale stejně dá.

Vzápětí přichází zjištění, že Kabiho známe. Ivču ne. Kubíka ano.

Bus do Kralovic jede úmorně dlouho. Tak dlouho, že se jsme na start dorazili dosti po desáté. Stejně jsme si ale dali dvě piva ještě než jsme vůbec někam vyrazili.

Zpočátku se cesta jeví jako úplná idyla. Pěkná asfaltová silnice a tak. Jo počkat, on to není koloběžkovýlet. Nevadí, silnici naštěstí brzy vystřídal potok. A kopřivy. A Kubovo ujišťování, že všechno bude dobré. Nebylo. Bylo to výborné. Ne, pravidelnému střídaní brodů, bahna a kopřiv jsme se nevyhnuli, ale vyfotil jsem mloka a vážku a tak vůbec.

Mlok skvrnitý

Kralovický potok vystřídala Střela, Borecké vodpády bez vody a hned na to Berounka s hospodou v Liblíně. Tři piva? Čtyři? Kdo to má počítat.

Pokračujeme pěkně do kopce podél řeky (ano, přesně tak!) k Havlově vyhlídce. Tuze pěkné místo a v dáli již zřícenina hradu Libštejn, naše nocoviště.

Libštejn jest pustý, zarostlý, ale s ohništěm. Všichni přítomní pohrdli našimi špkáčky. Já pohrdl jejich rumem. Souvislost v tom není. Kubovo nouzové nocoviště, kam přizval naše souputníky se jevilo proti naší plachtě na lavičce, jako malý Hilton.

Den druhý

Brzy ráno konečně předpovídaný déšť. Hilton se osvědčil samozřejmě lépe. Ale i my zůstali suší (zda je tento tvar slova správným, to netuším).

Snídám, sýr z ropy, lentilky z ropy a včerejšího buřta, to zmiňuji jen proto, abych si v budoucnu při čtení těchto řádků vzpomněl, proč jsem měl následně celý den sračku.

Pokračujeme podél Berounky. Místy při vodě, místy po hřebeni. Místy prší, místy seru. Z aháčovy naučné stezky podél Olešenského potoka vidíme jen poslední ceduli. Byla vedle knihovničky vyrobené z telefonní budky. Kdyby jen souputníci tušili, co já už viděl podobných knihoven! Konkrétně jednu, někdy loni a byla vyrobena ze zastávky mhd.

Déšť a sračka se zhoršily natolik, že jsem myslel už jen na vlak. Kousek před cílem ale výhled do té naší malebné prochacné krajiny na chvíli tyto myšlenky zahnal.

Výhled na Berounku

Post scriptum

Díky Kubo
Klíště jsem našel až v úterý :-/
Asi bych si měl konečně rozmyslet, jakým stylem psát, co?
To byla řečnická otázka, komentáře pod příspěvky mám natvrdo vypnuté.

Mapka s trasou

již brzy