Čerchov

Nazvat tenhle výlet prostě jen Čerchov, je krapet zavádějící, ale všichni si ho pamatujeme zkrátka podle názvu tohoto kopce. Zavádějící název je to hlavně proto, že celý výlet měl bezmála 60 km a jedná se tak nejspíš o naše nejdelší jednodenní koloběhání v ČR, které toho přineslo k vidění mnohem víc, než jen nejvyšší horu Českého lesa. Mimo jiné i (ne)plánovanou kapku nostalgie.


Začínáme na nádraží v Domažlicích a po pěkné cyklotrase č.3 míříme k Babylonu. Cestou míjíme (a na chvíli se zde zastavujeme) podivnou technickou památku nazvanou vznosně akvadukt, leč tvořenou pouze jakýmsi korýtkem vedoucím paralelně s mostem. To ještě netušíme, že tu za pár týdnů budeme spát.

U Babylonu uhýbáme do lesa a přemýšlíme kudy nejlépe na Čerchov. Nakonec seznáme, že s ohledem na polohu vrcholu a naši tradičně špatnou fyzickou kondici, zde existují pouze špatné varianty. Volíme tedy tu, kde je po cestě studánka a nějaké kešky.

A právě u studánky nás z rozjímání nad naprosto nevhodně zvolenou variantou vytrhne stádo, houf, no prostě hodně divokých prasat. Drama se však nekoná, prasata v poklidu přejdou lesní cestu a mizí v houští, zatímco my dál v poklidu trpíme cestou na Čerchov, kterou si v posledním úseku zpestříme zkratkou…

Na vrcholu nás čeká vše, co si jen může turista přát. Pivo, koláč, kofola, skupinka německých cyklistů a rozhledna.

Moc si nepamatuju, že bych kdy o nějaké rozhledně řekl, že je z ní mizerný výhled a nemá smysl na ni lézt, spíše naopak. Tvrzení, že z Čerchova je jeden z nejhezčích výhledů, jaké znám, tak může působit poněkud vágně, ale je ti zkrátka tak. Na jedné straně Český les, na druhé straně Šumava a mezi nimi,v přímém kontrastu s okolními kopečky Všerubský průsmyk, brána do Němec.

Čas nás ale tlačí, hlavou už se mi zase honí, kudy a jak si to zkrátit. Myšlenka na návštěvu mého příbuzenstva a vesniček Maniacova mladí se zdá absurdní, ale během sjezdu z vrcholu snad nějaký čas naženeme. Sjezd se ale velice rychle mění v opětovné prudké stoupání a my zas a znovu vzpomínáme na Signálku.

Cestou nás opět napadá, jak je krajina Českého lesa lidu prostá, na české poměry takřka divoká a drsná. Drsná natolik že i Maniac píchne a mně doslova exploduje duše. Mezi oběma incidenty ale ještě projíždíme Nemamicemi i Nemaničkami, vískami, které naše dojmy utvrzují nejen svými názvy. U Nemanic dokonce v poli stojí nádraží, ke kterému nikdo nikdy nepostavil koleje a nikdo si není moc jistý, jak dlouho tam vlastně stojí.

Můj zmíněný defekt má za následek nečekaný efekt (tohle jsem si nemohl odpustit). Zatímco totiž jako obvykle dělám kapsíka a nechávám Maniaca umazat si ruce o moji koloběžku, zastavuje kousek od nás traktor s mým strýcem, který shodou okolností bydlí nedaleko a tak nějak celý den tušil, že pojedeme okolo.

Na tomto místě se musím přiznat, že jsem cestou na přívěsu strýčkova nevypnul trackování v Locusu, tudíž je následný záznam v endomondu do jisté míry podvod, i když traktor nevyvinul rychlost o moc vyšší, než bychom na oné cestě (opačným směrem) vyvinuli my.

Alkohol, domácí zvěř, svéráz venkovského stavení a hospodářství, výměna duše, slova díků a cesta může pokračovat dál, tentokrát do vesniček a okolí spjatých s Maniacovým dětstvím. Sedlec, Medná, Srby.

Časový pres řešíme nakonec tak, že neuzavíráme okruh v Domažlicích, ale končíme v Meclově, odkud už se železničními přískoky dostáváme zpět do Vejprnic.